Dagy na téma Výstavy psů:
Panička říká že výstavy psů jsou jako droga. Jednou přičichnete, párkrát zvítězíte a už se to s vámi veze. A měla pravdu. Měl jsem tu čest několikrát se zůčastnit psí výstavy, páni, to si nedovedete představit těch vůní a pachů, co se všude linou! Tu voňavá klobáska, tu voňavá fenka či převoněná panička a všude spousta vzkazů ve formě loužiček a hovínek, že se to za celý den ani nedá všechno přečíst. Na halových výstavách je vše toto ještě umocněno, vzduch tam bývá prakticky nedýchatelný a zvuk neposlouchatelný. Malá plemena jsou děsně uňafaná a když spustí štěkání jeden, přidá se další a pak už jsou k nezastavení.
Na výstavě to má takový pes obranář velmi těžké. Má svůj prostůrek metr na metr a dvě paničky, které střeží jako oko v hlavě. A běda, když si jedna odskočí třeba popovídat s kamarády nebo koupit občerstvení. To jsem vždy dost nesvůj, pořád jí vyhlížím, odkud se vynoří. Prostě potřebuju mít dohled nad oběma paničkami, pořád kontrolovat, co dělají a jestli náhodou nehladí cizího psa, to jsem potom docela žárlivý a umím se i urazit.
Tibetské dogy jsou až od T, na řadu přicházejí většinou jako poslední plemeno v kruhu a rozhodčí při jejich posuzování už bývá unavený, nevrlý nebo spěchá. Posuzování v kruhu mám moc rád, jsem středem pozornosti a můžu předvést, jak krásně běhám nebo jaký mám krásný chrup. Běháme dokola, občas se zastavíme, popojdeme, lidé kolem koukají a fandí. Jediné, s čím mám při posuzování v kruhu starost je ohlídat obě své paničky. A tak se pořád otáčím a hledám druhou paničku, která se paradoxně úmyslně schovává, aby mě nerozptylovala.
Když se poštěstí a já vyhraju, to je ten úplně nejlepší pocit na světě. Paničky mají velikou radost, strašně moc mě chválí, poplácávají a mazlí a já se můžu uvrtět blahem, že jsem byl v kruhu šikovný a udělal jim radost.
Panička ale říká, že vyhrát není to nejdůležitější, co vás na výstavě může potkat. Je zde možné navázat přátelství s lidmi a psy z celé republiky (možná i ze zahraničí), protože všechny spojuje láska k nám, pejskům a tibetským dogám zvlášť.
Myslím, že moje paničky už propadly závislosti na výstavách. Celý únor a březen si kousaly nehty a neustále opakovaly: "už aby byla nějaká výstava". Denně žhavily počítač, projížděly webové stránky výstavních organizací a sledovaly termíny uzávěrek, aby nějakou nepropásly. Těsně přes výstavou pak zkoumaly rozpisy kruhů a jména vystavovatelů, aby zjistily, kdo mně bude konkurovat.
Den před výstavou vždy poznám, že se něco děje, panička nosí hromadu věcí do auta, dává tam deku a židličky, je celá nervozní, nespí, já taky ne, celou noc naschvál štěkám a vyčerpávám se, abych pak byl na výstavě unavený a nevrlý.
Na výstavě zásadně nečůrám, nejsem tam doma a nemám si tedy co značkovat. Paničky mě ale i přesto přemlouvají a vodí po výstavišti, po různých travnatých a křovinatých plochách (většinou ale výstaviště nenabízí příliš pěkná venčící místa), a tak se prostě nevyčůrám.
Výstavy je třeba brát jako něco pozitivního, je to příležitost prozkoumat nová místa, seznámit se se spoustou krásnejch psích holek a trochu s nimi poflirtovat a taky strávit celý den s mými milovanými paničkami.